Žij s námi, nebo zemři sám.


Jsem naživu ve tvých očích - 4. kapitola

25. října 2011 v 19:14 | Christine |  Kapitolové povídky
Tato kapitola bude o svatbě Christiny a Raoula. Také o jejích vzpomínkách... Kdo bude zvláštní host na jejich svatbě? Jak se Christine cítí?






4. KAPITOLA - DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ… VŠECHNY TŘI.


"Kdy odjíždíme?" zeptala jsem se Raoula.
Pousmál se na mě a políbil mě.
"Hned po svatbě."
Svatbu máme zítra. Nechci ani vidět, kolik lidí tam bude. Z toho důvodu jsem neměla žádný zájem vidět seznam hostů.


Komorná mi právě zavazovala korzet, zatímco jsem sama sebe pozorovala v zrcadle. Musím uznat, že jsem vypadala krásně, i když jsem se teprve oblékala.
Kolem mne se řinul bílý vodopád. Musela jsem se přemoct, abych neplakala. Lidé by neměli plakat na své vlastní svatbě. Vzpomněla jsem si však na to, když jsem na sobě měla svatební šaty naposledy. Tenkráte to bylo s Erikem. Tolik mě miloval… Miluje mě… A ta láska nikdy neskončí. Přistihla jsem se, že si ho představuji, jak se mi dívá do očí - jeho tvář je krásná, lidská - a říká mi své ano. Já poté řeknu to samé jednoduché slůvko… A naše rty se spojí ve vášnivém polibku. Nevnímáme nic. Potlesk, poté unavené odkašlávání. Konečně jsme spolu. Jen já a on.
Zcela jistě vím, že tuto krásnou tvář jsem mu přisuzovala ve snech… V době, kdy jsem ještě nevěřila na Fantoma nebo na Erika. Kdy jsem věřila jen na Anděla Hudby.
Ne, dnes nesmím dovolit svým slzám průchod. Mám svatbu. Beru si Raoula a musím být šťastná! Za půl hodiny již budu komtesa Christine de Chagny. Musím být šťastná. Protože kdybych nebyla… tak bych se asi musela zbláznit. Koho miluji více než Raoula? Erika…? Ne! Ne, to není možné. Ano, vždy ho budu milovat, ale ne takhle! Nikdy bych si ho nevzala! Když jsem si vzpomněla na můj poslední pobyt u něj, uvědomila jsem si, že by mi zbývalo jen říci ano. Nic víc po mně nikdy nechtěl. Nic, kromě toho, abych to slůvko řekla z lásky, ne z lítosti. Což se mi nikdy nepodaří.
Komorná mi rovněž pomohla i s úpravou vlasů, ale po pěti minutách usoudila, že mi stejně nejvíce sluší rozpuštěné. Nechala je tedy tak a odešla. Po chvíli pro mě přišel hrabě Philippe. V této chvíli mě opět ovládla příšerná bezmoc a panika. Snažila jsem se své pocity skrývat a přijala jsem Philippovo nabídnuté rámě.
Zhluboka jsem dýchala a šla jsem po Philippově boku dolů po schodech. Ne… to je snad noční můra! Dole byla snad stovka lidí a všechny oči se upíraly na mě. Nenápadně jsem se hraběte pevněji chytila, protože jsem se obávala, že omdlím. Došli jsme statečně až k provizornímu oltáři, kde mi Raoul políbil ruku a poté jsme stáli naproti sobě a dívali jsme se jeden druhému přímo do očí.
"Vikomte Raoule de Chagny, berete si ze svobodné vůle zde přítomnou Christinu Daaéovou a přísaháte, že jí budete věrný a budete ji ctít a milovat, dokud se oba nerozejdete ve chvíli smrti?"
"Ano."
"Christino Daaéová, berete si zde přítomného vikomta Raoula de Chagny ze svobodné vůle a budete ho milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano," odpověděla jsem.
Měla jsem pocit, že to bylo tak potichu, že to nikdo neslyšel, ale když jsem zaslechla pokyn pro Raoula "polibte nevěstu", bylo mi to již jedno. Náhle pro mě existoval na celém světě pouze jediný muž.
Po tomto skromném obřadu nám všichni svatebčané gratulovali. Když jsem se trochu vzdálila, kdosi mi zaklepal na rameno.
"Neodvážil jsem se vám blahopřát mezi tolika lidmi, slečno." Otočila jsem se a poznala milou Peršanovu tvář.
"Nádere…" překvapeně jsem se usmála. "Netušila jsem, že přijdete."
"Pozval mě váš manžel, má drahá. Asi byste se měla naučit číst seznam hostů." Pousmála jsem se.
"Raději jsem na něj nekoukala." Objal mě a políbil mě na tvář. Když se odtáhl, něco mi podával. Červenou růži s černou stuhou.
Z očí mi vytryskly slzy. Náder se bolestně podíval někam za mě a odešel.
"Neměla byste plakat na své svatbě, Christino." Otočila jsem se za tím andělským hlasem.
"Eriku… Já… co tady děláte? Jestli vás Raoul uvidí…"
"Většinou na svatby nechodím… Ale tuhle jsem si nemohl nechat ujít."
Objala jsem ho, po tvářích mi tekly slzy.
"Děkuji…" zašeptala jsem. "Moc vám děkuji, že jste tady."
Políbila jsem ho na čelo, těsně nad masku. Nedívala jsem se na něj, ale věděla jsem, že pláče stejně jako já.
"Já děkuji, má drahá. Žádný císař nikdy nedostal takový dar…" Aniž bych se nadála, byl pryč. Musím si zvyknout, že mizí a objevuje se, kdykoli se mu zachce.
Jediná památka, která mi zůstala, byla růže s černou stuhou, kterou jsem stále svírala v levé ruce. Erik s Náderem odešli. Byli pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mrs. Roxíí Mrs. Roxíí | E-mail | Web | 25. října 2011 v 19:22 | Reagovat

Hezky napsané ;-) !! a i dlouhé ! ;-)

2 Verry Verry | Web | 25. října 2011 v 19:25 | Reagovat

Krásné, jsi opravdu talentovaná na psaní.

3 *Lilly *Lilly | E-mail | Web | 25. října 2011 v 19:30 | Reagovat

Je to hezky napsané, máš talent. Tak si jdu přečíst ostatní kapitoly. ;-)

4 Lotte Lotte | Web | 25. října 2011 v 19:59 | Reagovat

Jé, další část. Líbí se mi ty rozporuplné pocity jaké se praly v Christine během svatby, věrně popsáno! :)

A ehm, jasně, že se sem to DVD dostane. Ale jen tak maximálně v našich snech. :D To je naprosto marné doufat. :D

5 Lotte Lotte | Web | 25. října 2011 v 22:36 | Reagovat

Ech, ano :D opravdu 'velice' :D

6 Weri Weri | Web | 30. října 2011 v 19:03 | Reagovat

žesnká, neštvi, já už tři měsíce neřvala, tak to přece neporuším XD

7 Weri Weri | Web | 30. října 2011 v 19:04 | Reagovat

[4]: jaké dvd?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama