Žij s námi, nebo zemři sám.


Nový příběh

22. října 2011 v 23:25 | Christine |  Má tvorba
Ahoj,
začala jsem psát novou povídku, opět se jedná o Fan Fiction ohledně Fantoma Opery. Nevím však ještě, zda ho zde budu zveřejňovat. Opět, jako vždy, se bude jednat o kapitolovou povídku, takže snad mi někde v půlce nedojdou nápady. ;-) Byla by to úspěšně jedna z mála kapitolovek, které bych kdy dokončila. Vím, že zde není moc lidí, kteří jsou na mé příběhy zvědaví... Proto se vás ptám, zda sem mám povídku zveřejňovat. Dávám zde malou ukázku, abyste se mohli lépe rozhodovat. :-) Je to vlastně prolog k mé povídce. Takže si řekněte, zda sem chcete první kapitolu, nebo ne. Nutit vás nebudu a zlobit se též nebudu. :-D
Prostě chci jen znát váš názor. :-)



Probudil mě chlad. Nebyl to obyčejný vítr od otevřeného okna. Byl to mrtvolný chlad. Chlad, jehož původ jsem tak dobře znala z posledních dní. Ležela jsem na pelesti, tiše, bez dechu. Bála jsem se, bála jsem se toho, co jsem v této místnosti čekala. Věděla jsem, že tu je. Na to, abych si namlouvala něco jiného, jsem nebyla tak hloupá. Dýchala jsem tiše. Tak tiše, jak to jen šlo.
"Christine…" Přidušeně, neslyšně jsem vykřikla, přestože jsem jeho hlas čekala. "Nemějte žádný strach. Dobře víte, že vám neublížím." Oči se mi zalily slzami.
"Co tu chcete, Eriku?" zeptala jsem se. "Odejděte. Jsem unavená." V jeho hlase zaznělo pobavené pousmání.
"Proč každý náš rozhovor končí zklamáním… slzami?" Až nyní jsem si uvědomila, že v jeho hlase zní přerušované, tiché vzlyky. Plakal a nebyl sám. Po tvářích mi tekly slzy, kterých jsem se neodvažovala ani dotknout.
Zvedla jsem se z postele, neviděla jsem ale ani na krok.
"Kde jste, Eriku?"
Velice trpělivě mě navigoval, když jsem ucítila jeho chladnou náruč. Objala jsem ho.
"Omlouvám se… Omlouvám se, Eriku. Omlouvám se, můj Anděli," zašeptala jsem tiše. "Moc mě to všechno mrzí."
"Pšt. Nesmíte si nic vyčítat. Jste šťastná a já si přeji, aby to tak zůstalo. Nikdy mě již neuvidíte, ma drahá. Umírám."
Instinktivně jsem s sebou cukla a pohlédla jsem na něj.
"Ne, Eriku… Neumíráte, nemůžete zemřít… Ne, neumíráte. Proč byste měl…?"
Jenže odpovědi jsem se nedočkala. Ve chvíli, kdy jsem ztratila jeho ruce, byl pryč.


○ Jak se vám líbí prolog?
○ Mám pokračovat v psaní?
○ Píšete také nějaké povídky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vampiresanddiaries vampiresanddiaries | 23. října 2011 v 0:32 | Reagovat

ale proč musí Žeryk umírat? napiš něco o mladým Žerykovi, nezbedovi se střevem :-D takhle z něj bude řýpa a co pak? :-D

2 fantalight fantalight | Web | 23. října 2011 v 10:24 | Reagovat

hele jestli nebudeš pokračovat tak se s tebou nebudu bvit :-P .
Jasně že to je super, sice nechápu souvislost, ale to nevadí :-)

3 Lotte Lotte | Web | 23. října 2011 v 14:10 | Reagovat

Páni, další fantomácký blog! Úžasné! :)
Ta povídka zní skvěle, určitě pokračuj. :)

4 Delena Delena | Web | 23. října 2011 v 17:23 | Reagovat

Je to opravdu skvělé a určitě ve psaní pokračuj, ale já to asi číst nebudu. Nemám moc času, promiň :-(

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 24. října 2011 v 11:12 | Reagovat

Vypadá to zajímavě, jen tak dál :)
Jen drobnost - píšeš, že Christine ležela na pelesti, což je hloupost, protože pelest je část postele k ležení zcela nepoužitelná :D (je to ta vyvýšená část na obou stranách postele, k posteli kolmé prkno :D)

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 24. října 2011 v 12:03 | Reagovat

Jinak když budeš chtít, na svůj blog jsem nedávno dala novou povídku - La musique d'Ange, ráda uslyším (přečtu si :D)tvůj názor ;)

7 Tina-čertiček Tina-čertiček | Web | 24. října 2011 v 18:04 | Reagovat

znie to super.. len tak dalej :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama