Žij s námi, nebo zemři sám.


Jsem naživu ve tvých očích - 11. kapitola

6. prosince 2011 v 21:48 | Christine
Poslední kapitola mé povídky Jsem naživu ve tvých očích. Život a smrt.






Ach! Jaká bolest to byla! A potom dětský pláč… A malé, teplé tělíčko v mé náruči.
"Je to holčička," oznámili mi.
Pohlédla jsem na ni. Černé vlásky se mé dcerušce lepily k hlavičce. Usmála jsem se.
"Ona… Je nádherná…" zašeptala jsem.
"Máte už nějaké jméno?"
"Charlotte."

***

Vrátila jsem se s naší dcerou v náruči domů. Erik seděl na pohovce. Právě opět kašlal. Sklopila jsem zrak. Podle pohledu Luccianny jsem pochopila, že je konec.
"Ukažte… Chci… Chci naše dítě vidět…" zašeptal.
Jeho zvučný a Andělský hlas byl pryč.
"Jmenuje se Charlotte," řekla jsem s úsměvem. "Máme krásnou dceru."
Převzal si ji do náruče a lehl si na pohovku. Pohlédl na ni a usmál se na ni.
"Charlotte… Tak krásná. Máte krásnou dceru, můj Anděli… Jistě bude… Stejně tak nadaná jako vy. Vskrytu doufám… že se jednoho dne dozví… Příběh o Anděli Hudby."
Tekly mi slzy.
"Příběh o Erikovi," řekla jsem.
Jenže on mě už neslyšel. S Charlotte v náruči, se smutnýma očima upřenýma na ni, zemřel.
Byl mrtev.
Anděl Hudby zemřel. A sny jsou jediné místo, kde mě bude moci i nadále učit zpěvu. Mě… A moji dceru.

Au revoir.


Kopírujte se zdrojem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Annie =) Annie =) | Web | 23. prosince 2011 v 16:53 | Reagovat

Veruš ;( To je smutný :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama