Žij s námi, nebo zemři sám.


Jsem naživu ve tvých očích - 5. kapitola

3. prosince 2011 v 11:59 | Christine |  Kapitolové povídky
Na novém místě.







Raoul mě objímal kolem pasu. Naslouchala jsem nepravidelnému drncání kočáru. Po chvíli se mi klížily oči. Byla jsem unavená a navíc… navíc mi ta cesta alespoň rychleji uteče. Jela s námi jen komorná. Philippe, Annabelle a Elisabeth říkali, že nás jistě brzy přijedou navštívit. Hm, zní to dobře. Ale přemýšlet nad tím budu, až se vyspím. Na důkaz jsem zívla.

***
Kočár zastavil. Otevřela jsem oči. Přesto že jsem za cestu usnula nejméně třikrát, cítila jsem se unavená a příjemně malátná.
"Jsme zde?" zeptala jsem se Raoula.
"Ano, má drahá." Usmál se na mě. "Jsme zde."
Vystoupila jsem z kočáru. Raoul právě hovořil německy s nějakým mužem, který tu na nás čekal. Vyděsil mě ten hrozný rozdíl. Němčina není ani zdaleka tak krásná jako francouzština. Ach můj Bože, proč jsme si vybrali zrovna Rakousko-Uhersko? Nikdy si tady nezvyknu žít…
Lidé nás z povzdálí pozorovali s pokornou úctou. No tak, proberte se, není mezi námi žádný rozdíl! Možná jsem ještě před dvěma dny patřila do nižší vrstvy, než jste vy…
Usmála jsem se na ně. Někteří mi pohled opětovali, jiní sklopili zrak. Podívala jsem se na Raoula. Konečně domluvil. Usmál se na mě a něžně mě políbil.
"Brzy už budeme sami. Michael nás odvede k našemu domu," řekl. "Naše služka bude mít spoustu práce. Budeme sami."
Usmála jsem se.
"Soukromí mi chybí," přiznala jsem se. "Miluji tě, Raoule."
"Já tebe také, drahá."
Usmívala jsem se a s Raoulem jsem nesměle následovala muže, Michaela, který nás vedl k našemu domu.
Nebyl tak honosný jako panství de Chagnyů, ale kdo si tu stěžuje? Byl hezčí než domy v jeho okolí. O hodně lepší.
"Je to nádhera," vydechla jsem.
Raoul se pousmál.
"Vlastně nic moc," řekl. "Ale je to jeden z nejhezčích domů v Plzni. Takže jsem si řekl, že za něj budeš ráda."
"Já?"
"My," usmál se.
Úsměv jsem mu opětovala. Vešla jsem s Raoulem do domu. Jo, nemám si na co stěžovat. Je tu nádherně.
Raoul mi ukázal naši ložnici. Nebyla to jediná krásná místnost v tomto domě. Musím uznat, že uvnitř byla ta budova mnohem hezčí než venku. Možná už jsem se zase cítila jako v panství de Chagnyů.
Proč se mi ten dům zatraceně nelíbil? Snad si nějak rychle nezvykám na přepych! To bych snad ani nebyla já.
"Budeš chtít pomoci s vybalováním?" zeptal se mě Raoul.
Jen jsem se pousmála.
"Zvládnu to," řekla jsem. Ještě stále jsem si pamatovala, že mám v kufru i rudou růži s černou stuhou, kterou jsem dostala prostřednictvím Nádera od Erika na svatbě. Raoul by nebyl nadšený, kdyby se o tom dozvěděl. Ne, zcela jistě by nebyl nadšený.
A právě proto si komtesa Christine de Chagny dnes vybalí svá zavazadla sama.
"Raoule?" zeptala jsem se. "Mohla bych prosím dostat trochu soukromí?"
"Samozřejmě," odpověděl mi. "Potřebuji zde ještě vyřešit několik věcí mimo dům. Budeš mít spoustu času." Políbil mě. "Kdyby ses nudila… V přízemí je knihovna. Je tam spousta knih."
"Děkuji ti, Raoule."
Když odešel, otevřela jsem svůj kufr. Vzala jsem do ruky růži. Klekla jsem si před kufrem na kolena. Ruce se mi třásly tak, že jsem květinu upustila do klína.
Vždycky jsem si přála odejít. Tak proč si teď přeji, aby nás Erik našel? Proč si přeji, abychom nikdy neodešli?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama