Žij s námi, nebo zemři sám.


Jsem naživu ve tvých očích - 6. kapitola

6. prosince 2011 v 21:34 | Christine |  Kapitolové povídky
Meg a madame Giryová přijedou Christinu s Raoulem navštívit.







Raoul byl nadšený, když viděl můj zájem o věci, které se zde prodávají.
A protože mi koupil deník, který se mi velice líbil, rozhodla jsem se, že do něj něco napíšu.
Ale vlastně ani nevím, co sem mám napsat. Deník je od toho, aby se sem psaly mé pocity, že ano? Mé pocity… Jsou… rozervané. Hrozně často se mění. Na jednu stranu jsem šťastná… Na tu druhou jsem zoufalá.
Bojím se. A přitom jsem si naprosto jistá, že mi nic neublíží.
Je možné milovat někoho, koho se bojíme? Nebo je to jen… lítost? Úcta ke géniovi, který se v Andělu Hudby skrývá? Pořád se nemůžu zbavit snů, které mě doprovázejí. Téměř ve všech je Erik. Volá mě. Umírá. Volá mé jméno jako už dávno předtím. Vím, že nikdy nepřestal.
Vím, že ho potřebuji ještě vidět. Dokud není pozdě. Ale jak vím, že už pozdě není?

Christine

Odložila jsem pero a deník jsem uklidila pod polštář. Je velmi brzy. Raoul ještě spí. Já spát nemohu. Nejsem unavená. Ale asi bych měla spát.

***

Telefon v salonu zazvonil. Zvedla jsem ho.
"Haló?" zeptala jsem se tiše.
"Christine?" ozval se známý hlas.
"Meg!" vykřikla jsem šťastně. "Ahoj, Meg, jak se máš?"
"Mám se skvěle, Christine. Maminku napadlo, že vás přijedeme do Rakouska-Uherska navštívit. Doufaly jsme, že budeš šťastná."
"Samozřejmě, že budu!" usmála jsem se. "Hrozně ráda vás uvidím!"
"Tušila jsem to," zasmála se Meg Giryová. "Za chvíli vyjíždíme. Měj se zatím krásně, Christine. Pozdravuj Raoula."
"Budu pozdravovat," přikývla jsem.
Položila jsem telefonní sluchátko a šla jsem za Raoulem do knihovny. Seděl u stolu a četl si. Zezadu jsem ho objala a políbila jsem ho na krk.
"Dnes přijedou Meg s Antoinnette," řekla jsem.
"To je úžasné," odpověděl. "Už se na ně moc těšíme, viď?"
"Jistě. Mám tě pozdravovat."


***
"Meg!" Objala jsem ji, jakmile vešla do dveří a potom jsem objala i Antoinnette, Megiinu matku. "Ach, tolik se mi po vás stýskalo!" zašeptala jsem, zatímco jsem si utírala slzy z tváří.
"Nám se také hrozně stýskalo," špitla Meg - stejně jako já, i ona dojetím plakala.
Raoul se pozdravil s Antoinnette a požádal služku, aby přinesla čaj a sušenky.
Byla jsem ráda, že jsem alespoň na několik hodin dokázala zapomenout na své trápení. Že jsem byla zase šťastná, i když ne na dlouho. Ale tahle chvíle tu byla. Je to jedna z těch chvil, kdy se i přes vaše utrpení cítíte, že něco je tady stále dobře. Stejný pocit jsme měla, když jsem říkala své ano. Je to ten pocit, když jste úplně na dně, ale dojde vám, že je ještě pořád naděje, jak se vyhrabat nahoru. Je to ta chvíle, kdy se v kupce sena zablýskne jehla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fantalight fantalight | 6. prosince 2011 v 23:40 | Reagovat

v roce 1883 zaručeně telefon nebyl.. nebo aspoň ne tak suprovej ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama