Žij s námi, nebo zemři sám.


Jsem naživu ve tvých očích - 9. kapitola

6. prosince 2011 v 21:41 | Christine |  Kapitolové povídky
Christine nachází útěchu v Erikovi, kterého dokonce pozve, aby bydlel s nimi. Jak bude reagovat? Přijme? Odmítne? A co bude dál?






Po několika hodinách jsem, stále ještě s očima červenýma od pláče, vyšla ven z domu. Musela jsem najít otce svého dítěte. Jedině on mě teď může utišit.
Ptala jsem se lidí, zda někdo neviděl muže v plášti a bílou maskou. Několik lidí přikývlo a nasměrovali mě k starší části města, k sídlišti, kde skoro nikdo nebydlel.
Přišla jsem tam a volala jeho jméno. Vyšel z jednoho starého, zchátralého domu.
"Christino!" řekl. "Vypadáte hrozně, co se vám stalo?"
"Eriku," zašeptala jsem. "Raoul…"
"Co je s ním?" zeptal se a pohlédl na mě. "Doufám, že se mu nic nestalo! A také doufám, že vám nijak neublížil!"
"Ne! Eriku, on je mrtev!" vykřikla jsem zoufale.
Erik ztuhl.
"Panebože… Christine!" Vrhl se ke mně, když jsem se zhroutila k zemi.
Padla jsem mu do náruče a z posledních sil jsem se ho chytila za ruce.
"Eriku!" Objal mě.
Držel mě v náruči a já se rozplakala.
"Eriku…" zašeptala jsem v slzách. "Eriku."
"Bude to dobré, má drahá. Jsem tady. Jsem s vámi. Jak dlouho budete chtít, dobře?" řekl utišujícím tónem.
Přikývla jsem a pevně jsem se k němu přitiskla.
"Prosím… Nikdy mě neopouštějte. Buďte se mnou, můj Anděli. Nikdy mě neopouštějte."
"Neopustím."

***

Služka nevěděla nic o mé minulosti s Fantomem Opery. Nikdy jí o tom Raoul nic neřekl.
Když jsem tedy Erika přivedla domů, nic proti zvláštnímu hostu nenamítala. Uvařila mu čaj a nabídla pokoj na přespání. Byla překvapená, když jsem řekla, že si přeji, aby zde bydlel s námi, ale po mém skromném vysvětlení, že se jedná o mého starého přítele, nic nenamítala.
Bylo jí jasné, že po smrti Raoula chci být s někým, koho dobře znám. Nevěděla, o koho jde, ale neptala se. Byla jsem za to ráda. To, že se jmenuje Erik, jí musí stačit.
A zdá se, že jí to stačí.
Usmála jsem se na něj, když jsme jedli večeři. Jeho rty nebyly pod maskou vidět, očima mi však úsměv oplatil.

***
Večery trávil hrou na klavír a sezením u krbu po mém boku. Někdy, když vyprávěl příběhy nebo zpíval, jsem si všimla, že se Luccianna připlížila k otevřeným dveřím, aby poslouchala stejně pozorně jako já hlas Anděla Hudby.
Nevěděla, že jsem o ní věděla. Nevím, jestli to věděl Erik. Jestli ano, nic nenamítal. Kdyby se mu to nelíbilo, zcela jistě by to řekl mně i jí. Ale on mlčel. Alespoň o tomhle.
Když jsem seděla vedle křesla, ve kterém seděl Erik, náhle jsem měla pocit, že jsem zpět ve svých vzpomínkách. Bylo mi hned o hodně lépe. Byla jsem Christine Daaéová. Rozhodovala jsem se mezi Erikem a Raoulem - a nakonec jsem se rozhodla pro Erika. Jsem s ním těhotná. Čekám dítě.
Erik se na mé přání odvážil mezi lidi, a aby nebyl nápadný, odcestovali jsme tam, kde ho nikdo nezná. Dokonce máme i služku. A krásný dům.
A všechno je perfektní.
V téhle iluzi dokážu žít. Nic mi nebrání přestat snít, zapomenout na všechny ty hrozné věci. Můžu myslet jen na to dobré. Protože s Erikem to jde. Myslet na ty dobré věci. A zapomenout na ty špatné.
Jak jinak by to šlo s Andělem Hudby?
Ke štěstí mi zbývá jen to nejtěžší. Zapomenout na Raoula de Chagny.
A to je právě to, co nedokážu. Nikdy jsem nebyla dobrá v umění něco zapomenout. Ať už jsem chtěla, nebo nechtěla. Nikdy se mi to nepovedlo. Brala bych, kdybych se to dokázala naučit. Nebylo by to k zahození.
"Eriku," řekla jsem, když jsme zase jednou seděli u ohně. "Mohu vás o něco poprosit?"
"O cokoli, má drahá,"
"Chtěla bych znovu slyšet příběh o slavíkovi a růži."
A on vyprávěl. A já poslouchala. A služka také. A já pomalu zapomínala… A přitom jsem věděla, že nezapomínám vůbec nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama